Výrok soudu 10.
Už svůj život nežiju, jen přežívám, vždycky mi všichni záviděli tu mojí bezstarostnost, jsme na dně. Nejhorší je, že když s dvojčatama bydlim v jendom domě, nejde je nevidět, fakt nevim co mám dělat. Jsem absolutní troska. Nevim co se se mnou děje, začínám zpytovávat svědomí, kvůli tomu malýmu, jak jsem mohla být tak unáhlená?! Mojí změnu chování, nejde přehlídnout, všichni se mně nepříjemně a dotěrně vyptávají, jestli je všechno v poho, mám sto chutí vykřiknout že ne, ale mezitím jen pořád překyvuji a snažím se o falešný úsměvy..Jednou jsme seděla na posteli a brečela jsem, když do pokoje vešel Tom, byl tak něžný a tak mile a zdvořile se ptal a já mu musela lhát, kdyby tak veděl, že on, nebo jeho brácha mohli bejt už za pár měsíců táta…Táta nejde mi to přes jazyk, je to strašný, vlastně jsem zabila svoje vlastní dítě!! Jsem VRAH VRAH VRAH !!!! To slovo se mi furt vrací…Zdají se mi i sny, kdy pronásleduji malou holčičku s kudlou v ruce a na konci snu jí zabiju a s brekotem se probudim. Navíc nejima a začínají mi vypadávat vlasy z nedostatku vitamínů, celý dny jsme zalezlá v pokoji a nechci s nikym komunikovat. Všechny jen odbívám slovy že mi je fajn a at mě nechají být. Mýho úbytku váhy si už všimla i máma dvojčat a začala mi vysvětlovat anorexie, prostě krize!! ,,Kristý, pojd dolů, vem si sebou, náký saky paky, pojedeme na týden k babičce!!" zavolá na mně táta nahoru a mně vytrhne opět z mého přemejšlení. ,,Nikam nejedu!! Nemám náladu!" křiknu a otočim se, táta přiběhne nahoru. ,,Řikám Ti že jedeš, takže dělej nebudeš drzá! A vem si i ručník houbu, kartáček, prostě veškerou hygienu a naky obleceni, víš že u babičky nic není a rychle za půl hodiny odjíždíme a už nechci slyšet žádné ale!!" vychrlí na mně táta. Už nemám sílu odmítat…