Výrok soudu 11.
Sedim v autě a z okna pozoruju jak se kolem nás míjí stromy a pole. Jedeme k babče no super, strašném zapadákov, nechápu, proč jedeme zrovna tam, aspon štěstí, že taky bydlí v Německu, takže nepojedeme nějak daleko. Něco se mi nezdá, vjíždíme do pavilónu nemocnice.,,Co se děje?" zeptám se opatrně, táta však neodpovídá…Začínám mít blbý tušení. ,,Tak vystupuj, já Ti vezmu tu tašku." Poví táta. ,,Co?? Co to má znamenat??" snažim se něco vyzvědět, bezvýznamně.??Teď do leva apak doprava, ták a tady si sedni a počkej tady jasný?" řekne vážnym tónem táta ajá jen přikývnu. Zachvěli se už baví s nákou sestřičkou a dívají se po mně. Sestřička chápavě přikyvuje, pak přijde i doktorka a něco říká sestřičce, najednou se seberou a táta s doktorkou někam odchází a ke mně jde sestřička. ,,Tak slečno, pojdte za mnou, zavedu vás na váš pokoj." Poví úplně s klidem.
,,Ale kam jdu a proč tady vůbec jsem?!"
,,Vám otec nic neřekl??"
,,Ne!!!!!"
,,Ach ano, ted si vzpomínám, že řikal, že projistotu vám to chtěl vzdělit až tady!"
,,Ale co mi chtěl vzdělit?"
,,Máte akutní anorexii slečno!! Proto jste tady, dyt se na sebe podívejte jak vypadáte!"
,,Cože?"
Sestra už neodpovídá. Takže mě si tatík jen tak odveze a nic mi neřekne, bezva. A já že mám anorexii, neřekla bych sice jsem zhubla asi 15 kilo z mých 52, což je asi extrém, na to kolik měřim, ale přeci mě nemusí hned šoupnout sem, tak aspon vidim jak si mě váží! No bezva, chce se mi brečet!!!Zamotá se mi hlava a vidim černě. Omdlím.
,,Dejte jí kapačky!!"
,,Ale okamžitě, notak dělejte!!"
Bude v pořádku??"
,,Jo tu! A rychle sestři!"
Slyším hlasy odněkud zpoza. Pomalu otvírám oči, jsme na nemocničním pokoji a kolem mě se motají sestry a vzadu stojí v rozpacích táta.