Výrok soudu 13.
Nevím, jak dlouho u mě už tak může sedět, najednou se probudím a otevřu oči, tátu spatřím.,,Holčičko moje, neboj všechno bude v pohodě, jen si zkolabovala, doktoři Ti dávaj vitamíny, všechno bude jako dřív uvidíš, mám Tě moc rád." Poví mi táta a pohladí mě po vlasech, stejně jako to dělal před spaním, když jsem byla malá. Jen se na něj usměju, nemám sílu mluvit, jsem strašně unavená. Usnu. Najednou se z přístrojů, začne táhnout jízlivý pískot. Zachvíli do pokoje přiběhnou sestry tátu odvádějí a jsou tam se mnou sami, co se děje nevím, nevím už vůbec nic…Za tátou jde doktorka, ta stejná doktorka, která s ním vedle předtím rozhovor.,,Musim vám říct něco, co se mi neřiká snadno, ale bohužel vaše dcera zemřela, její organismus už nevydžel, je mi to moc líto."Táta se rozbrečí, nic neříka a padne na kolena, ano opravdu brečí…A já? Já odcházím, odcházím neznámo kam z tohohle světa, ve kterém jsem už svojí roli dohrála, nejspíš jsem byla absolutně nepotřebná..Vždycky to takhle skončí ted já příště zas třeba ty, nejspíš to tak muselo být…