close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Škola ještě nikdy nikoho nezabila...ale....proč riskovat???:))

Friends??? I

27. června 2007 v 20:48 | Kimki |  FF-Friends???
"Bille, to si ze mě děláš srandu!" pronesla jsem mezi záchvaty smíchu.
"Nedělám! Fakt to řekl!" Bill se smál tak, až nemohl popadnout dech. Ani se nedivím, to co mi právě vyprávěl byl vtip století! Kolikrát se divím, kam Tom na ty svoje hlášky chodí.
Leželi jsme na posteli, hlavy u sebe a probírali veškeré události, které se staly během posledních 2 týdnů. Když dáte Billovi šanci, aby se rozpovídal, tak už ho nezastavíte. Kolikrát se divím, že se mu ten jazyk nezasukuje. Ale tohle na něm mám ráda - nikdy s ním nezažijete nepříjemný, trapný ticho.
Právě mi vyprávěl, co se stalo, když odcházeli z nějaké charitativní akce. Vesměs tahle jejich akcička byla dost povedená! Něco už jsem slyšela - tamtamy bijí hlasitě - ale tyhle podrobnosti dostanu jenom od Billa.
Bill Kaulitz, můj best friend. Známe se snad už celou věčnost. Od té doby, kdy jsem byla ve čtvrté třídě a kluci ze staršího ročníku se mi posmívali kvůli vlasům a brýlím. Najednou se tam objevil Bill a zastal se mě. Nikdy jsem na to nezapomněla a od toho okamžiku je můj nejlepší kamarád. Prožívali jsme spolu veškerý radosti i strasti dospívání. Byl moje opora v dobách, kdy jsem bojovala s celým světem, hlavně sama se sebou. Nikdy nezapomenu na to, co všechno pro mě udělal. I on prožíval těžká období, když se mu posmívali, když ho zavrhovali. A v těch dobách jsem byla ráda za to, že mu můžu alespoň částečně vrátit všechnu tu péči, kterou mi věnoval. Můžu s čistým svědomím říct, že tohohle člověka miluju. Ne jako kluka, ale jako přítele, kamaráda, bratra. Nedovedu si představit život bez něj. Možná proto je to tak, jak to je. Možná proto cítím, že to tak má být! Jsem smířená! Jen jednu vadu má celá tahle situace - Billa. Strašně moc mi vadí, mrzí mě, že ho tu nechám. Opustím ho!
Poznal, že mám chmurný myšlenky. Otočil se čelem ke mně a pozorně sledoval můj obličej. "Nemysli na to." Zašeptal tiše a vzal mě za ruku. Zamrkala jsem a usmála se na něj. Oceňuju jeho snahu. Ale někdy mi to připadá jako marnej boj. Jsou chvíle, jako tahle, kdy proklínám kohokoli, kdo za to může. Kdo mi vymezil čas, kdo stanovil, jak dlouho ještě budu tady.
--------------------------------------------
Když se zjistilo, že jsem nemocná, bylo mi 12 let. Nechápala jsem, jak je možný v nemocnici dostat nějakou nemoc. Vždyť nemocnice jsou od toho, aby se v nich lidé léčili a ne onemocněli. Jak chcete vysvětlit dvanáctileté holce, že nesmí dělat to a tamto? Jak jí chcete vysvětlit, že se nesmí zranit? Nesmí dostat ani blbou rýmu?
Nejdříve to bylo v pohodě, nic se neměnilo, jenže poslední rok už to je horší. Nemoc propukla naplno a už ani léky nebudou dlouho působit. Zvykla jsem si na to množství pilulek, na nevolnosti, na bolesti.
Když propuklo AIDS, začala jsem si psát seznam. Je to tajný, nikdo o něm neví, jen Bill. Je to takovej můj testament. Alespoň já to tak vnímám. Je to seznam věcí, který bych chtěla ještě udělat. Udělat, zažít, než umřu. Jak moc bych si přála, aby to nebyla zrovna tahle nemoc. Klidně bych přijala jakoukoliv jinou, jen ne tuhle. Asi vás bude zajímat, jak jsem se nakazila. V nemocnici - jak je to absurdní! Měla jsem nějaké problémy s krví a domů jsem se vracela ještě s většími problémy. Kdyby to nebylo tak smutný, smála bych se. V laboratoři měli nehodu, pomíchali vzorky a když mi dávali protilátky, vstříkli mi jinou krev. Nakaženou.
Ale zpět k seznamu. Když jsem Billovi řekla, že jsem nemocná, nechápal to. Myslel si, že mám rýmu. Musím se té vzpomínce usmát. Byl tak roztomile nechápavý. Potom, když věděl všechno, každou maličkost, už nebyl roztomilý. Zuřil, nadával a současně plakal. Děsila jsem se jeho reakce, jak se bude chovat, odstrčí mě? Přestane se se mnou bavit? AIDS je hodně velký strašák. Ale překvapil mě! Vděčnost, kterou jsem cítila, byla nezměrná. Nevím, co bych dělala, kdyby mě odvrhl. Možná bych to ukončila už tehdy. Co se životem, kterej stejně co nevidět zhasne? Proč se trápit bolestmi a nevolnostmi, když bych si je mohla ušetřit? Jenže Bill stál při mně pořád, nikdy ani náznakem nedal najevo, že bych se mu hnusila nebo se mě bál. Poroto jsme spolu uzavřeli dohodu. Pomůže mi s mým seznamem. Probírali jsem všechny položky. Plánovali, kdy navštívíme jednotlivá místa. Moje srdce přetékalo city a oči se plnily slzami, když jsem viděla jeho zapálený výraz. Jak se do toho vžil! Jen jedna jediná položka byla tabu. Byla hned nahoře a přeškrtnutá. Nedošlo mi, jak to asi bude vypadat. Jen se na sekundu zarazil, ale ani slovem se nezmínil. Milovat se s klukem. Tohle byla první položka na seznamu. Byla tam jen pro pořádek, ale vždycky mi bylo jasné, že se tohle moje přání nikdy nesplní. Smířila jsem se s tím, jako s mnoha dalšími věcmi v mém životě.
----------------------------------------------------
Viděl, co se ve mě odehrává. Chytil mě za ruku a pohladil po tváři. Už jsem nedokázala zadržet slzy. Měla jsem strašný strach. Strach ze zítřka, strach z toho, co mi řekne můj lékař. Cítila jsem, že je něco v nepořádku, tušila jsem, co to znamená. Můj čas se krátí. A já ještě nesplnila ani jedinou věc na seznamu. Odhodlaně jsem zvedla hlavu a pevným pohledem se zadívala Billovi do očí.
"Kdy začneme s tím seznamem?"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama