Je neděle večer. Zítra, už zítra začneme s mým seznamem. Už jen čtyři týdny. Bože, tak zoufale málo času! Rodiče věděli, že je něco špatně. Hned jak jsem přišla domů s Billem v závěsu, věděli, že se něco děje. Je hrozné vidět, jak se rodiče snaží tvářit statečně. Tenhle den byl nejhorší v mým životě. Nejdříve ta "skvělá" novinka, potom Bill a nakonec ještě mamka s taťkou. Nechtěla jsem myslet na ten čas, kterej mi zbývá, ale zkuste si to! Když víte, že vám každou vteřinu mezi prsty protéká čas, který je to nejcennější, co máte? Razantně jsem zavrtěla hlavou a připravovala se na zítřek. Zítra jdeme do zábavního parku. Na horskou dráhu! Nemůžu se dočkat! Zalezla jsem pod peřinu a zhasla lampičku. "Sladké sny!" popřála jsem si šeptem a zavřela oči. V tuhle chvíli jsem si nepřála nic jiného, než spát.
****
Netrpělivě jsem seděla v kuchyni a snad každých pět vteřin vyhlížela z okna Billa. Domluvili jsme se na devět. Už je něco po čtvrt na deset a on pořád nikde. Začínala jsem být nervózní. Znovu jsem se podívala z okna, když před domem zastavila černá dodávka. Vystřelila jsem jako čertík z krabičky a běžela ke dveřím. Prudce jsem je otevřela a dívala se, jak z auta vystupuje Bill. Šla jsem mu naproti a usmívala se. Neviděla jsem mu do očí, protože měl obrovský sluneční brýle. Na hlavě čepici a černou mikinu. Vypadal jako ten nejobyčejnější kluk z vesnice. Vím, co to pro něj musí být. Určitě se bojí, jestli ho někdo nepozná. Moc si toho vážím, že mi věnuje čas, zrovna teď, kdy má práce nad hlavu.
Přišel až ke mně a usmál se. Sundal si brýle a objal mě. Pevně jsem ho objala kolem pasu a zabořila nos do jeho voňavé mikiny. Jemně mě od sebe odtáhl a řekl:
"Tak pojď, jedeme. Chceš si ještě vzít nějaký věci?" pohledem naznačil k otevřeným vchodovým dveřím a já utíkala pro batoh, zamkla jsem a nastoupila do dodávky. Jen jsem se uvelebila na sedačce a něco mě napadlo.
"Nebudeš mít nějaký problémy s tím, že jseš se mnou? Vím, že teď zrovna pracujete na nové desce."
"Neboj. Zařídil jsem to." víc mi neřekl. Zřejmě to nebylo až tak bez problémů, jak se mi snažil naznačit.
"Já bych nechtěla, abys kvůli mně měl nějaký problémy s Davidem nebo tak. Já klid- " ani jsem to nestačila doříct, když se na mě vážně podíval a odpověděl.
"V tuhle chvíli jsi pro mě nejdůležitější ty, jasný? Všechno ostatní může počkat!"
"Děkuju." Zašeptala jsem.
"Ach Cassie! Ty přece nemusíš děkovat! To je samozřejmost. Ty a Tom jste pro mě nejdůležitější na světě. Nevím, co budu dělat, až tu nebudeš." Tu poslední větu zašeptal tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli ji vůbec vyslovil.
V autě bylo několik minut ticho. Každý jsme se ponořili do vlastních myšlenek. Chtěla jsem jej nějak rozveselit. Jdeme přece do lunaparku a ne na pohřeb.
"A jak jste daleko? Myslím s tím albem." Točil se obličejem ke mně a slabě se usmál. Už máme skoro čtyři nahraný. Jde to pomalu, ale nechceme nic uspěchat."
"Tak to je skvělý. A ty ostatní písničky už taky máte dokončený? Myslím, jako jestli máte už všechny napsaný a tak."
"Jo, máme. Ty jseš nějak zvědavá!" zasmál se.
"Víš, teď mě napadla další věc, kterou bych chtěla připsat na ten seznam. Chci slyšet vaše nový písničky." Dívala jsem se mu do očí a čekala, jak zareaguje.
"No problem! Domluvím se s klukama a uspořádáme ti takový soukromý představení. Určitě nebudou mít nic proti. Dokonce chtěli jít dneska s náma, ale nevěděl jsem, jestli bys je tam všechny chtěla. Když tak někdy příště. Co ty na to?" díval se na mě s otazníkama v očích.
"Jasně, že váháš! A to s tím koncertem by bylo super! Seš prostě ten nejlepší kamarád, kterého jsem si mohla přát." Jen jsem to dopověděla a auto zastavilo před zábavním parkem.
Vystoupili jsme a Bill se domluvil s řidičem, aby nás potom vyzvedl. S bázní jsem se dívala na obrovské Ruské kolo a jiné atrakce. Srdce se mi tetelilo blahem a já si připadala, jako malé dítě, které dostalo pod stromeček vysněný dárek. Je to směšný, abych se radovala z tak triviální věci, jako je návštěva zábavního centra, ale nemohla jsem si pomoct. Chytla jsem se Billa za ruku a společně jsem vešli mezi davy lidí.
****
Nevím na kolika atrakcích jsem byla, přestala jsem to počítat asi u desáté. Bill byl úžasnej. Pořád jsme se něčemu smáli, chtěl mi koupit kdejakou blbost, na kterou jsem jen ukázala prstem. Musela jsem jej trochu krotit. Byl tak roztomilej. Myslím, že si připadal jako kdokoliv z davu. Žádnej střed pozornosti, zájmu fanoušků. Prostě normální kluk se baví se svojí kamarádkou. Bylo neskutečný vidět, jak mu září oči, jak se směje, jak je nadšenej.
Na oběd jsem si dali hamburgera ze stánku. Procházeli jsme se mezi jednotlivými atrakcemi a probírali, co uděláme zítra a pozítří a tak dále. Ani jsme se nenadáli a už bylo pět hodin. Bill zavolal šoférovi a počkali jsme na něj před bránou. Ochladilo se, celý den bylo neobvyklé teplo, na listopad. Začala jsem se třást.
"Je ti zima?" zeptal se zachmuřeně Bill.
"Trošku. Ale neboj, to bude dobrý." Usmála jsem se na něj a vyhlížela dodávku.
"Cassie?" promluvil Bill asi po pěti minutách ticha.
"Ano? Co se stalo?" dívala jsem se mu do obličeje. Byl tak vážný.
"Já……" nevěděl co má říct. Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala jeho přibližující se tvář. Jemně přitiskl svoje rty na moje. Nic víc, nic míň. Odtáhl se a zašeptal.
"Nehledej v tom nic jiného, jen jsem prostě nějak ……jen jsem ti chtěl říct, že tě mám moc rád. Já…nevím, co budu dělat, až tu nebudeš! Cassie, promiň mi to, já vím, že se chovám jak idiot, ale já prostě nevím, co mám dělat!" Silně mě k sobě přitiskl a já jej hladila po zádech. Dokud nepřijelo auto, Bill mě objímal a snažil se být zase tím silným kamarádem, který mě podpoří za každých okolností. Jenže já věděla, že uvnitř se třese strachy, stejně jako já.