Další týden v trapu! Nee!!!! Moje nálada se čím dál víc podobala vyprahlé pustině. Žádné nadšení, žádná radost. Jen prázdnota a strach. Nebylo noci, kterou bych neprobrečela. Bože, jak moc se mi chtělo žít!! A já na to mám už jen 14 dní! Jak je to směšné! Jistě, můžete mi říct, že doktor mi sliboval 3 měsíce. Ale to radši být mrtvá než trpět bolestma.
Zítra jedeme s Billem a s klukama do Berlína. Tahle položka je super. Berlínská televizní věž. A vlastně zabijeme dvě mouchy jednou ranou, protože kluci mají v Berlíně nějaký vyřizování, nebo tak něco. Nechtěli mi to říct.
Zavřela jsem oči a snažila si vybavit, jak to asi zítra bude vypadat. Moc se těším. A během tohohle týdne jsem si uvědomila, že žádnej Bůh neexistuje. Kdyby totiž existoval, alespoň by mě vyslyšel. Vyslyšel by moje prosby. Protože už jsem si jistá, že to co cítím, je láska. Miluju ho. Když vidím jeho štíhlé prsty, představuju si, jak se mě jimi dotýká. Když vidím jeho rty, představuju si, jak mě jimi líbá. Je to k nesnesení. Cítím takovou touhu, dotýkat se ho, milovat se s ním! Přetočila jsem se na druhý bok a pevně stiskla víčka. Stejně to nepomohlo. Stále před sebou vidím jeho smějící se tvář. To zase bude noc!
*****
"Cassie, pospěš!" volá na mě Bill.
"Jo, už letím!" zakřičím a ještě naposledy zkontroluju svůj batoh. Léky, mám. Peníze, mám. Oblečení, mám. Bill mi totiž sdělil, že budeme na hotelu asi jednu nebo dvě noci. Ještě prý uvidíme. No, to jsem zvědavá. Ale těším se jak malý dítě. Těším se na hodiny strávené v jeho společnosti. Zamkla jsem dveře a utíkala k autu. Vyhoupla jsem se dozadu a přivítala se s ostatníma. S obavama jsem se dívala na jediné volné místo, které tu na mě zbylo. Samozřejmě, že bylo vedle Billa. Nevím, jestli to bylo proto, že se ostatní báli vedle mě sedět, nebo co.
Vmáčkla jsem se teda mezi Billa a okýnko. Mrknul na mě, naklonil se a zašeptal: "Máš léky?"
"Jo jasně, neboj, to se už nebude opakovat. A jak dlouho pojedeme?" zeptala jsem se a podívala se mu do tváře. Ach, je tak hezký! Proč jsem si toho nikdy nevšimla, jak se mu třpytí oči? I když možná, že to je dobře, alespoň se nemusím trápit dlouho.
"Myslím, že tak dvě hodiny. Nejdříve dojedeme do hotelu, ubytujeme se a potom můžeme vyrazit na tu TV věž. Co ty na to?"
"Jasně, šéfe!" usmála jsem se a zasalutovala. Bill se začal smát a lehce do mě šťouchl loktem.
Cesta proběhla celkem klidně. Po dvou hodinách jsme dorazili do hotelu. Zděsila jsem se při pohledu na tu honosnou budovu. Mohlo mě napadnout, že nebudou chtít nocovat v nějakém zapadlém kutlochu. Sakra, kde na tohle vezmu prachy? Zamračeně jsem se podívala na svůj batoh a v duchu počítala, kolik vlastně sebou mám peněz. Bill si zřejmě něčeho všimnul, protože se ke mně naklonil a zašeptal, aby to ostatní neslyšeli.
"Tohle je na mě. Já tě pozval." Zářivě se usmál.
"Díky." Skrz stažené hrdlo jsem nemohla mluvit. Je tak hodný, tak pozorný a milý. Já to tu asi nepřežiju. To vědomí, že bude spát jen kousek ode mě.
Vystoupili jsme z auta a všichni vešli do foayer hotelu. Bylo to tam překrásné. Na kluky už tam čekal David.
"No to je dost, už tu na vás čekám skoro hodinu." Došli jsem na recepci a zaregistrovali se. Každej jsme měli svůj pokoj. Dostali jsme vstupní karty a vydali s k výtahům. Vyjeli jsme do čtvrtého patra. Šli jsme hledat každý svůj pokoj. Už jsem se viděla, jak pobíhám po chodbě ve snaze najít svůj pokoj, naštěstí to trvalo jen chvilinku. Tom měl pokoj vedle mého z levé strany a Bill zase z té druhé. Naproti byl ještě Georg. Gusta a David byli na opačné straně chodby.
Pokoj byl samozřejmě přepychový. Co jiného by se dalo čekat ve čtyřhvězdičkovém hotelu, že? Byli jsme domluvení, že se za hodnu sejdeme na chodbě. Rozhodla jsem se, že si dám sprchu. Vzala jsem si potřebný věci a šla do koupelny - byla přepychová, stejně, jako celý pokoj. Pustila jsem vodu a začala se svlékat. Stoupla jsem si pod proud vody a konečně se uvolnila. Sklonila jsem hlavu a nechala si kapky dopadat na vlasy. Zamrkala jsem a všimla si tmavé skvrny na břiše. Sakra! Sakra!!
Nenávidím tyhle projevy mojí nemoci. Byl to jasně viditelný důkaz toho, že to se mnou jde z kopce. Pevně jsem stiskla víčka a snažila se neplakat. Já už jsem vážně jak troska! Nenávidím tyhle návaly lítosti. Já přece nejsem slaboch! Vyrovnala jsem se s tím, že umřu! Tak proč vždycky bulím! Nenávidím se za to! Nenávidím celý svět! Proč se , KURVA, tohle muselo stát zrovna mě? PROČ??????? Litovat sama sebe - to je to nejhorší, ztráta času! Tak proč jím tak mrhám?
Slzy už se nadaly zastavit. Schoulila jsem se do klubíčka a plakala jak malý dítě. Chci všechno! Chci se radovat z lásky, chci se těšit z toho slastného šimrání v žaludky, když myslím na něj! Chci všechno, co mají normální holky v mým věku! Chci to tak moc, až to bolí. Chci cítit dotyky těch štíhlých prstů na své tváři, chci, aby mě utěšoval, aby mě objímal. Chci být u něj, chci se s ním smát, povídat si, plakat - žít!!
Ležela jsem na vyhřátých kachličkách a otřásala se zoufalými vzlyky. Tak zoufale málo času na ….. na všechno! Minuty běžely, slzy se míchaly s kapkami vody a moje tělo bylo tak unavené. Unavené vším. Neslyšela jsem tiché klepání na dveře, neslyšela jsem ani hlas, jež mě volal. Byla jsem plně ponořená do svého světa žalu.
"Cassie! Cassandro!" hlas ke mně pronikal jako v mlze. Jako by moje mysl byla zahalená v temnotě. Nepropustné a prázdné temnotě. Dlaně sevřené v pěst jsem si tiskla k hrudi a snažila se utišit tu nesmírnou bolest. Jenže tentokrát to nebyla bolest fyzická, ale duševní. A ta byla tisíckrát silnější. Jako ve snu jsem zaregistrovala, že voda přestala téct. Něčí ruce mě uchopily za paže a snažily se mě zvednout ze dna sprchového koutu. Otevřela jsem oči a setkala se s jeho pohledem. Bylo mi trpně, jenže moje tělo mě neposlouchalo. Jeho dlaně se dotýkaly mých nahých paží a oči nespouštěl z mého obličeje. Byl tak sladký, tak milý. Objal mě kolem ramen a pohladil po vlasech. Neřekl ani slovo. Myslím, že věděl, co se děje. Věděl, proč pláču. Přehodil přes mě osušku a pomohl mi vstát. Musel si všimnout té léze.
Tohle na mě bylo moc. Byl tak pozorný, tak něžný. V dlaních jsem sevřela Billovo tričko a hlavu zabořila do jeho hrudi. Nohy se mi klepaly, jako by byly z rosolu. Nebyla jsem schopná se na nich udržet. Pomalu jsem začala klouzat podél jeho těla k zemi. Přes slzy jsem opět neviděla. Vytvářely clonu, přes kterou všechno vypadalo jako obrovská barevná kaňka.
"Cassie? Co se stalo?" Šeptal mi do ucha. Hladil mě po vlasech a svíral v náručí. Nikdy v životě jsem nikoho nemilovala víc než jeho právě v tuhle chvíli. Ten pocit mě naplňoval tak strašně moc, téměř jsem se rozletěla na milióny kousíčků.
Jeho hlas byl naléhavý a přitom jemný a klidný. Děkovala jsem Bohu, že mi do cesty postavil tuhle bytost. A v ten samý okamžik jsem ho proklínala za tu hloupost, které se dopustil, když připustil, abych se s ním seznámila.
"Cassie, prosím, řekni mi, co se ti stalo!" naléhal opět. Zvedla jsem k němu pohled, zadívala se do těch překrásných očí a nadechla se k odpovědi. "Miluju tě, to se stalo."