Jdu do lekárny, v ruce držím recept na kterym jsou napsaný léky, který mi prodlouží život a nebo možná i zachrání,ale hlavní je to že mi to pomůže od těch hnusnej bolestí.
Už sem skoro před ní, když...
"Au" masíruju si rameno nějakej magor do mě stčil
"Promiň" jenom řek a už zas běžel někam pryč, stačila jsem si všimnou jenom jeho hnědejch očí a tmavejch vlasů.
Stála jsem tama koukala s otevřenou pusou, jenže moje pravá ruka se začala nezadržitelně třást a nešlo to zastavit. Rychle jsem vešla do lékarny, dala recept, zplatila a vzala si prášek a dala ho pod jazyk. Naštěstí za chvíli zas začal působit a já mohla bejt asoň za pár hodin v klidu.
Jdu parkem a přemejšlim nad svym životem. Je mi 17, za svůj život sem lastně ani pořádně nic nedokázala. Před rokem sem přišla o dítě, byla moc špatná zkušenost nejradši bych na to nemyslela, ale nejde to. Pořád mám před sebou ten den kdy jsem přišla o moje dítě, před očima mám ten okamžik když sem zdělila Bobivi( můj tehdejší přítel, bylo mu 20) že jsem těhotná, nejdřív jenom čuměl a potom se usmál a řek, že jsem dobrá lhářka. Prostě mi řek že mi nevěři, že jsem si to vymyslela a šel rpyč, běžela jsem za nim až na ulici a nějak sem nespozorovala to auto co jelo a bum. Ráma jako z děla a já ĺetěla dva metry vzduchem. probudila jsem se v nemocnici a tam mi doktor řek, že jsem řišla o dítě a že při rozboru krve mi zjistil nález. od tý doby žeru prášky a snažim se normálně žít. Ale s leukémií to není snadný, bu´d mám horečku, nebo třesavku, nebo se mi dělaj modřiny velký jako kráva když se jenom trochu víc bouchnu a další věci. je to šílený, bere mi to sílu. Chodila jsem na chemoterapie první 4 měsíce, ale nepomáhala mi to. Vzdala jsem to. Nejsem moc velkej rváč,a le o svoje dítě bych se rvala to vím na 100 %, ale nedostala sem šanci. Bob se mi snažil omluvit za to jak se choval a tak, ale já ho poslala do háje, nechtěla jsem s nim už nidky nic mít. A to bylo všechno co jsem dokázala poslat Boba někam, jinak nic víc. Vždycky jsems e každýmu podvolila, ale tenkrát se ve mě něco zlomiloa já řekla že už ne. A od tý doby si žiju jak chci já. Žiju jenom s mámou táta je po smrti už 10 let, bydlíme v Magdeburgu a máma si našla před rokem a půl přítele jmenuje se Filip a je v poho, ale nežijou spolu. On má syna ani pořádně nevim jak se menuje, jen vim že mu je skoro 20. A je mi to ejdno, hlavně že je máma šťastná i když se mnou to nemá moc jednoduchý,s pší vůbec. Věčně jí jenom odporuju, hádáme se a tak. Ale stejně jí mám ráda.
Sedám si na jednu starou dřevěnou lavičku a koukám se před sebe, jako bych byla v tranzu. Vůbec nevnímám že na mě někdo mluví, až když do mě ten dotyčnej drcne a já sletimz lavičky, sem si sedla na kraj. Sem smadla do hromady listí co tam byla:-D
"Co děláš blbe?!" vyjedu na toho trotla kůli kterýmu se tu válim v tom blbym listí.
"Promiň já nechtěl, jenom sem potřeboval vědět kolik je, zapomněl jsem si mobil a hodinky nevedu"usmál se ten kluk kterej do mě strčil u lékarny, měl hnědý oči, delší tmavý vlasy a v obočí piersing.
"Hm supr" zvedala jsem se na nohy, ani mi nepoh jenomse přiblbe usmíval, ale potom mu nějak ten úsměv spad
"Co je?"
"Teče ti krev"a ukázal na moje obočí, sáhla jsem si na něj a měl pravdu, ale jak to? Hladala jsem kapesník,a le nemohla nic najít.
"Na" a podával mi jeho
"Díky a nemáš náhodou i zrdcátko?" zeptala jsem s e,a el bylo mi jasný že řekne nemá. Ale on začal štrachat v báglua vyndal zrdcátko, koukala jsem jako vyvoraná myš.
Vzala jsem si zrdcátko a podívala se, normálně se mi nějakym zádadnym způsobem otevřelo obočí a tekla mi krev, hend jsem to utřela a doufala že to přestane.
"Díky" podávala jsem mu zpátky zrdcátko i kapesník
"Ten si klidně nech" usmál se, jenom sem kejvla
"Sem Bill" podával mi ruku, koukala jsem trochu nejistě, ale nakonec jí příjmula
"Klára"a posadili sme se na lavičku.
"Neviíš teda kolik je?"zeptal se, vytáhla jsem mobil z kapsy
"Tři"
"Jo to je pohoda, mám čas. Nešla bys na kafe?"
Koukla jsem se na něj a v duchu sama se sebou bojovala zda mu mám říct, jo nebo ne.
"Hm dobře no" jako fakt nevim proč sem to řekla, vždyť sem řekal že žádnýho kluka už nechci za to co mi proved Bob.
"Tak jo jdem" a šli jsme do enjbližší kavárny, sedli jsme si až do zadu ( trval na tom Bill, jako fakt nevim proč)
Povídali jsme sei dvě hodiny byla s nim docela sranda, furt jenom mlel a mlel. Byl zábavnej a bylo mi s nim dobře, nechtěla jsem mu říct, že jsem enmocná a že fakt můj čas se tady krátí, neřekla jsem mu to. On mi říkal že má s jeho bráchou a dvouma kámošema kapelu, že prej ej určo musim znát. Název tý kapely jsem zapomněla, myslim že to bylo něco s hotelem. Ale to nevim na sto pro, vyprávěl mi jak strašně rád zpívá, že je to jako droga, prej to moc miluje a tak. Seděla jsem a celou dobu ho polouchala. Byly to fakt pěkný dvě hodiny, ale v pět řek že už musí a že ho těšilo. A prej mě chce znova vidět, poprosim měl o číslo nejdřív sem fakt hodně váhala. No a nakonec mě dostal ten jeho kukuč.
-------po půl roce-------
Už je to půl roku co znám Billa a sem za to moc ráda, jsme jenom kámoši. Chodíme spolu do různejch klubů a tak a ta jejich skupina( už sem si zapamatovala název se jmenuje Tokio Hotel) tak s tou se hodně proslavili. Takže už na mě moc nemá čas, ajko dřív ale mě to neva hlavně že občas někam zajdem a je to v poho. Jenže můj stav se zhoršil a ta o moc, skoro tejden už ležim v nemocnici, není mi dobře mám pocit jako bych nebyla ve svym těle, dávaj mi infuze a já po nich zvracim a není mi po nich moc dobře. Na tuhle léčbu jsem přistoupila jenom kvůli Billovi (on neví sice že jsem nemocná, a vlastně ani neví že mi dal novou sílu žít, takže jsem se dohodla s doktorem a zanastoupial sjem tuhle léčbu. Spočívá v tom že budu docházet ambulantně na tehly infuze, ale budu tady muset njěak ten den pobýt) začínám ho mít čím dál víc ráda, ale myslím že on to tak necejtí.
Je už skoro celej tejden co ej Bill pryč, maj koncert v Paříži. Píšeme si skoro každej den,a le nic sem mu neřekal že jsem v nemocnici.
"No konečně už sem doma" řekal jsem jenom co jsem dorazila z nemocnice, samo že máma celá šťastná že jsem doma a hned mě začala obskakovat. Docela už mit o lezlo krkem, takže jsem jí řekla že musím na chvíli vena ona že půjde se mnou, jako fakt jsem neměla zájem o to aby šla se mnou.
Jenomc o jsem vyšla před barák sem dostala zpr.:
'ČAU KLÁRKO, NEŠLA BY JSI VEN. ČEKÁM V PARKU U LAVIČKY:-D' usmála jsem se psal mi to Bill, samo že odpověď byla že jo. Rychle, teda jak to ejnom šlo u mě, sem zpěchala k parku. Už sem byla skoro u lavičky, Bill tam čekal, ale né sám, stála tam s nim nějaká holka. Oba se na sebe smáli. Jako když mi někdo dá pěstí sem se cejtila, tak jsem teda pomalu došla k nim.
"Ahoj" řekla jsem
"Čau sem tak rád že tě zas vidim" a obejmul mě Bill
"Hm já tebe taky" řekla jsem otváveně
"Jo tohle je Gabriela" dodal rychle a ukázal na tu bloncku
"Těší mě Klára"a podávala jsem jí ruku, on jenom si mě změřila pohledem, kejvla a nic víc ani bů. Tak si trhni krávo, řekla jsem si v duchu.
"Hm kam pudem?" otočila jsem se na Billa
"No já nevim co takhle do kavárny?" navrh a podíval se na mě
"Sem pro"
"ale já ne, do žádný kavárny nejdu, sorry miláčku ale nechce se mi čekala jsme něco lepšího" otočila se a šla.
Co? ona řekal miláčku? to jako spolu choděj jo? no tě pic, já sem v prdeli teď je mi jasný, že na mě Bill úplně sere.
Bill jenom hodil omluvnej kukuč a řek:
"Sorry Klárko, ale musím za ní čau" a už běžel, já sem tam jenom státa a koukala s otevřenou pusou, on sní asi fakt chodí. tak sem v prdeli, otočila jsem se a šla.
Nechtěla jsem domů, tam byla máma a já sem měla náladu pdo psa, klk kteerýho evidentně miluju mě nechce, sem mu ukradená. Jenom sem jeho kámoška, tak to mě rosekalo. rozhodla jsem se že pudu k jezeru, jestli se tá dá nezvat tak nazvat. Jenže sem cestou slyšela jeden rozhovor kterej bych asi nejradši neslyšela. Nějakym záhadnym způsobem sem totiž narazila na Billa a na Gabrielu, jakse hádaj u fontány.
"Ale Gab zatíčko co ti je?" Bill byl an ní moc milej, když sem to slyšela staršně sem si přála aby to říkal mně
"Co mi je ty se ještě ptáš???Copak jsi jí neviděl?"rozčilovala se Gabriela
"a koho?"
"No tu tvojí kámošku, vypadá jako kdyby vylezla z márnice. Úplně bílá jak, stěna, vychrtlá a eště kt omu po mně divně čuměla"
"Co Klárka je v poho holka a nevim proč o ní říkáš tyhle věci"
" no jasný Klárka, to jí snad miluješ?!" teď ve mně hrklo co dkyž řekne že jo? Budu happy člověk, ale on to neřek
"Já jí nemiluju, je to jenom kámoška nic víc. Nidky bych sní nic nemoh mít, prostě ne. Víš že miluju tebe" a šel k ní blíž a začali se líbat, okamžitě jsem se obrátila a šla směr dom, jako fakt už se mi k žádnýmu jezeru nechtělo a brečela jsem a to moc.
"Sem taková kráva, jak sem si mohla myslet že ke mě moh něco cejtit, vždyť sem jenom kamarádka!!!" řvala jsem u sebe v pokoji.