……..chci tě!" tak a je to venku. Konečně jsem jí to řekl. Jen jsem tiše stál a díval se jí do očí. Měla je překrásné. Tak zelené. Možná už jsem přišel na to, co ta barva znamená. Dodalo mi to odvahu. Pohladil jsem ji po tváři. Nakrčila obočí, lehce naklonila hlavu, zavřela oči a vydechla.
"Ne…nedělej to. To nejde." Zašeptala jsem.
Ale on mě stejně neposlouchal. Jako uhranutá jsem sledovala jeho hlavu, jak se ke mně sklání. Zaklonila jsem hlavu, zavřela oči a čekala, až se naše rty spojí. Jenže ono stále nic. Mírně jsem je pootevřela a podívala se do těch jeho. Byly tmavé touhou a chtíčem. Už jsem to nemohla vydržet. Vzala jeho hlavu do dlaní a přitáhla jej k sobě. Konečně se naše rty setkaly. Ale nebylo to takové jako prve, do našeho polibku jsme vkládali veškerou frustraci a vášeň. Tak divoký, snad až brutální. Ale já chtěla ještě víc. Líbali jsem se na chodbě, kdokoliv mohl otevřít dveře a vidět nás. Mě to bylo ale jedno. Momentálně mě zajímalo jen to, ať ještě nepřestává.
Jenže pak jsem si vzpomněla na svůj slib. Prudce jsem se od něj odtrhla, a odstoupila o dva kroky. Musela jsem, jinak by hrozilo, že se na něj znovu vrhnu.
"Promiň, nejde to. Nemůžu." Naposledy se na něj podívala a zapadla do svého pokoje. Tentokrát už jsem si byla jistá, že jsem zamkla.
Ráno jsem se chystala zavolat Davidovi, ohledně mé smlouvy. Tak nač to odkládat? Za chvilku je snídaně, možná už budu vědět něco víc. Mohla bych je na to připravit.
Vytočila jsem teda Davida a čekala, jedno zazvonění, druhé, třetí.
"Prosím? David Jost." ozvalo se.
"Ahoj Davide, tady Dania. Potřebovala bych s tebou projednat jednu nutnou záležitost."
"Ahoj Dani? Tak jak se vede? Co kluci? A co je tak důležitého, že to nepočká, až po snídani?"
"No, vyskytly se určité komplikace. Potřebovala bych vědět, jestli by jsi mě nemohl uvolnit ze smlouvy." Řekla jsem do sluchátka a čekala na jeho reakci.
"Počkej, jak uvolnit. Jako po tour? No o tom si můžeme promluvit později, to přece tak nespěchá."
"Ne, já myslela hned. Mám nějaké osobní problémy a potřebuju vypovědět smlouvu. Prosím Davide!" řekla jsem smutně a doufala, že to na něj zapůsobí a pustí mě.
"Jako myslíš hned teď? To si snad děláš srandu, ne? Vždyť tour teprve začala a já tě potřebuju! Nemám nikoho, kdo by to vzal za tebe. Nemůžeš si ty osobní záležitosti vyřídit po telefonu?" zněla Davidova odpověď. Ne! On mě nepustí! Co budu dělat?!
"Davide, prosím. Je to opravdu nutné!" snažila jsem se ho ještě naposledy obměkčit.
"Dani, je mi to opravdu líto, ale teď je nevhodná doba. Nemůžeš to nějak vyřešit? Opravdu to teď nejde a to je moje poslední slovo! Promiň." Zněla jeho rezolutní odpověď.
"Hmmm, tak já to nějak zkusím vyřešit. Nezlob se, že jsem tě otravovala. Ahoj" řekla jsem a vypla hovor.
Tak a jsem v prdeli. A to totálně! Co teď, proboha, mám dělat? Jak se z toho vymotat? Co mám kruci dělat??!!!!
Nemůžu tu zůstat. Já to nevydržím! Vím to! Nedokážu mu odolat!
MUSÍM!!!!!!! Zvládnu to. Musím! Dokážu to. Musím! Držet si ho od těla, profesionální kontakt, strohé jednání, pouze nejnutnější akce, jinak se držet zpátky. To byl můj plán pro příští měsíce. Ale jedním jsem si byla jistá. Bude to pořádná fuška. V krajním případě si najdu někoho, kdo uleví mým sexuálním tužbám. Protože pochybuju, že moje kamarádka pravačka mi bude stačit. Ale studená voda taky pomáhá. Sice jen na chvilku, ale jistá úleva to taky je. Největší problém budou moje myšlenky. Těm se poručit nedá. Kdybych pracovala na farmě nebo jinak manuálně, snad bych mohla napsat, že bych se ponořila do práce a unavila se tak, že mi na myšlení už nezbyla síla. Jenže já manuálně nepracuju a tahle varianta léčby má jednu zásadní chybu. Mám jej stále na očích. A to se těžko donutíte, myslet na cokoliv jiného.
Ale budu se snažit. Jsem dospělá, zodpovědná…….a…posedlá!
By Dania