close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Škola ještě nikdy nikoho nezabila...ale....proč riskovat???:))

Vášeň 21

30. června 2007 v 21:28 | Kimki |  FF-Vášeň
Myslela jsem že to bude Bill, ale spletla jsem se. Byl to Tom.
"Sorry, já myslel, že chceš namazat." Řekl s úsměvem a zvedl ruce z mého pozadí.
"No proto, už jsem myslela, že ti budu muset dát jeden výchovnej. Tohle si nezvykej, to bysme nebyli kamarádi!" řekla jsem mu. Musela jsem ho zchladit, nepotřebovala jsem ještě problémy s dalším Kaulitzem.
Otočila jsem se zpět a slyšela, jak se kluci smějou. "Ta ti to dala, co?" zněly poznámky a dokonce i Bill si přisadil. Jen jsem se na něj zamračila a hned ztichl a začal zaujatě zkoumat písek pod svýma nohama. To se mi snad zdá! Asi budu muset chodit zahalená od hlavy až k patě, jinak se z nich tady stanou zvířata! To mi byl čert dlužen!
Bylo asi 5 hodin odpoledne a já si všimla, že nám nesou z hotelu večeři.
"Chcete tu večeři sem nebo dovnitř?" zeptala jsem se kluků.
"Sem." Zněla jednohlasná odpověď.
Zamávala jsem tedy na číšníky, ať to donesou k nám. Postavili podnosy na stolek, poděkovali jsme a oni se zase vzdálili.
Začala jsem zkoumat, co všechno přinesli, byly tu ovocné mísy, lehký zeleninový salát, těstoviny a podobně. Samá lehká strava. No k moři jako dělané. A abych nezapomněla, čerstvá ovocná šťáva a obyčejná voda. Všechno ledově vychlazené. Vrhli jsme se na to a za pár minut už nic nezbylo.
Rozvalili jsme se všichni do lehátek a kluci si začali dělat plány na večer.
"Půjdeme se tu porozhlídnout? Jestli tu je nějakej super club?" Zeptal se Georg.
"Že váháš. Jasně, že jo! To je přece samozřejmý, ne? Půjdeš taky, Dani?" řekl Tom a zvedl se z lehátka aby na mě viděl.
To by bylá skvělá šance pro realizaci mého plánu. "Jasně, půjdu s váma!" tak a snad tam narazím na někoho vhodného.
"Super!" zaslechla jsem ještě, ale už jsem na to nereagovala, protože mě opět lákala voda.
Zvedla jsem se z lehátka a vydala se k jiskřivým vlnám. Začala jsem se v těch bikinách cítit nepříjemně, jako by na mě všichni zírali. Už začínám být dokonce i paranoidní! To je neuvěřitelný. Zavrtěla jsem hlavou nad svými myšlenkami a rozeběhla se do vln. No spíš vlnek, protože moře bylo nezvykle klidné. Po chvíli jsem skočila do vody a rozhodla se, že si pořádně zaplavu. Nasadila jsem svižné tempo a kraulovala od pobřeží. Plavala jsem a plavala aniž bych kontrolovala vzdálenost od pobřeží. Po nějaké době jsem se vzpamatovala a otočila se. Jaj, já to trošku přehnala! Uplavala jsem celkem velkou vzdálenost, pobřeží se jevilo jako tenká čárka někde na obzoru. Kruci! Nevíte někdo, jestli jsou tady žraloci? Doufám, že ne!!
Dostala jsem strach a začala plavat zpět. To jsem si zase jednou dala. Po tomhle tělocviku budu večer nepoužitelná. Začínala jsem být už celkem unavená, proto mě potěšilo, že pobřeží už je celkem blízko. Pokud jste někdy byli na Kanárských ostrovech víte, že zdejší pláže jsou zrádné. Vidíte pod sebou každé zrníčko písku, každou rybičku, avšak mezi vámi a dnem je neuvěřitelné množství vody. Velmi to mate. Uplavala jsem ještě asi 500 metrů a zkusila se postavit. Nic. Ještě nedosáhnu! Tak ještě. Dalších 200 metrů. A? Super, už jsem si prsty hrábla o dno. Skvěle, protože už jsem byla solidně unavená a začalo mě podezřele bolet levé lýtko. O slovo se hlásila svalová křeč. Děkovala jsem Bohu, že jsem se dostala v pořádku zpět na pláž, protože jsem se opravdu nechtěla utopit někde na širém moři. Uplavala jsem ještě kousek a postavila se. Voda už mi sahala jen po prsa, tak jsem si řekla, že to už dojdu. Byl to sice ještě kus, ale plavat už jsem nemohla. I tak to bylo namáhavé až dost. Přestala jsem sledovat dno pod sebou a to byla chyba. Nevšimla jsem si ostrého úlomku nějaké lastury, došlápla a ucítila prudkou bolest. Auu! Podívala jsem se dolů a sledovala jak se mezi prsty objevují krvavé stužky a mísí se se slanou vodou. Začalo to pěkně štípat. Sakra! Budu muset napolo plavat a skákat, abych se dostala na břeh. Pachtila jsem se tak ještě asi 10 minut, než jsem byla dostatečně blízko a mohla zavolat na kluky.
"Héééj, kluci! Pojďte sem někdo!" zakřičela jsem a klekla si na kolena, protože jsem si najednou připadala strašně těžká.
Otočili se na mě a koukali jak na zjevení.
"No tak půjde už sem někdo? Pomozte mi!" Zakřičela jsem znovu. To už nelenili a vydali se ke mně. Počkala jsem, než přiběhnou a pomalu jsem se začala zvedat. Nohu jsem měla celou od krve a malé rudé kapky dopadaly na hladinu.
By Dania
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama