Přivinula jsem ho k sobě a pevně stiskla.
"Co je? Co se stalo?" podivil se mému gestu.
"Nic, nic, všechno je v pořádku." Řekla jsem a doufala, že si nevšimne slzy, která mi stekla po tváři.
Zjištění, že jsem se zamilovala do 'kluka' mi zatížilo srdce obrovským balvanem. Nebudu si nic nalhávat. Nebudu kreslit idylky našeho 'vztahu', protože žádný vztah není a nikdy nebude. Nedopustím to. Tohle byla strašná chyba! Nemělo se to stát! Nechci mu ublížit!!
A z jedné slzy se staly dvě, čtyři a nakonec jsem zjistila, že pláču jako malá holka.
Modlila jsem se aby si toho nevšiml. Nechtělo se mi nic vysvětlovat. Jenže jako už často před tím, ani tentokrát mě Bůh nevyslyšel. Vymanil se z mého objetí a zkoumavě se mi podíval do obličeje.
"Co se stalo? Proč pláčeš? Ublížil jsem ti nějak? Dani!" pálil na mě jednu otázku za druhou.
'Bože, já jsem tak trapná!' říkala jsem si v duchu a snažila se odvrátit hlavu.
"Ty toho lituješ, že?" řekl smutně a snažil se odpověď vyčíst z mých vlhkých očí.
Mlčela jsem. Nemohla mu říct pravdu. Slzy už osychaly a on mě stále hypnotizoval pohledem.
Viděla jsem v těch jeho nádherných mandlových očích celou škálu emocí, od šoku, přes zlost až po smutek. Stále na mě upíral svůj pohled a já se cítila jako nejpodlejší člověk, když se jeho oči zalily slzami. To mi rvalo srdce. Vědomí, že je to moje vina. Nemohla jsem mu ale říct, to co jsem chtěla. Takhle je to lepší. Dokud mě nemiluje. Jsem dospělá a musím to vydržet. Už nikdy, nikdy se to nesmí stát. Nikdy!!!
"Promiň!" Vstala jsem z postele a nahá šla do koupelny. Sotva jsem za sebou zavřela dveře, popadla nějaký ručník, omotala jej kolem sebe a se zmatkem v hlavě jsem si sedla na okraj vany. Jak z toho teď ven?
Co mu mám říct, aby to pochopil? Dá se to vůbec pochopit? Já sama to nechápu, tak jak to můžu chtít po něm?
Slyšela jsem jak se zavírají venkovní dveře. Osprchovala jsem se a oblékla do pyžama. Neměla jsem náladu na cokoliv jiného než je spánek. Jeho vůně byla ještě cítit z povlečení a tak jsem si šla lehnout na pláž. Nebe bylo plné hvězd a moře příjemně šumělo. Vánek příjemně chladil a zvuk vln mě pomalu uspával.
"Dani, vstávej! Co děláš tady venku?" Slyšela jsem nad sebou. Probudila jsem se, posadila a zmateně se dívala kolem sebe. Vzduch už byl opět horký a provoněný slunečními paprsky.
"Asi jsem tu včera usnula."
"No to vidíme, protože máš na sobě to pyžamko. Moc ti to sekne." Řekl Tom a šibalsky se usmíval.
"Hmm" zamumlala jsem, ani se na něj nepodívala a zvedala se z lehátka. Prošla jsem kolem Toma, Gustava a Georga a s hlavou sklopenou k zemi jsem zamířila k bungalovu. Neměla jsem náladu na jejich poznámky. Jen na mě zaraženě zírali a divili se, co to se mnou je.
Jen jsem doufala, že nenarazím na Billa. Alespoň tohle se podařilo. Rychle jsem zapadla do své ložnice a zavřela dveře. Převlékla jsem se do plavek, přes sebe hodila ještě plážový šátek, vzala sluneční brýle a byla nachystaná. Chtěla jsem si totiž udělat dlouhou procházku podél pobřeží.
Chtěla jsem nechat jen vzkaz na stole. Jenže jsem narazila na Toma.
"Kam jdeš? A neviděla jsi někde Billa? Nemůžu ho najít. Volal jsem mu, ale nebere to.A ani tady nebyl přes noc. Začínám mít celkem strach. Možná chce být sám. Třeba zase jenom něco tvoří."
"Cože?! Kde jen může být? A dívali jste se kolem? Já mu zkusím zavolat! A když tak to taky ještě zkus!" vychrlila jsem z sebe jedním dechem a už měla před očima kdovíjaké horory. Snad by neudělal nějakou blbost. Je sice pravda, že to včera bylo celkem drsné, ale on není žádnej slaboch. Nikdy by si neublížil. Alespoň doufám.
Vzala jsem mobil a vytočila jeho číslo. Nic, nebere to! I kdyby mu nic nebylo, myslím, že by mi to stejně po tom včerejšku nezvedal.
Už jsem se chystala že to zkusím ještě jednou, když se objevil na cestě vedoucí do hotelu.
Ulevilo se mi, že je v pořádku, ale cítila jsem hrozný vztek. Tak to ne, to ať si nezvyká. Jasně jsem jim zdůrazňovala, že potřebuju alespoň blbou informaci o tom, kde jsou.
Rozzuřená jsem se vydala k němu.
By Dania
Ahojky mkni na můj blog.. díky moc papa